Od slz k medailím

Rok jsem nic nenapsala. Ani čárku a to jsem v hlavě měla tolik myšlenek. Za rok 2018 se přihodilo tolik událostí, které by stály za zmínku, ale já jsem prostě nemohla. Nešlo to.

Poslední můj článek na blogu byl o tom, jak si užívám soustředění ve Spojených arabských Emirátech a pak, jakoby se po mně slehla zem. Přišlo to všechno tak strašně rychle. Vrátila jsem se zpátky do ČR a začal shon. Návrat do školy, nominační závody do slalomového a sjezdového týmu a pak už 100% příprava na vrcholy sezony.

Jak to všechno začalo…

Místo v reprezentaci jsem si pro rok 2018 obhájila ve sjezdovém týmu v dospělých i v U23, ale ve slalomu pouze v U23. Nebudu lhát. Byla jsem zklamaná. Zklamaná z výkonů, které jsem podávala, zklamaná ze sebe a bohužel i z některých lidí kolem mě. Nemůžu říct, že všechny jízdy byly špatné, ale na místo v reprezentaci to prostě nestačilo. Zklamání ale kupodivu netrvalo dlouho. Povzbuzující bylo, že jméno Satková zastoupila v dospělém slalomovém týmu moje mladší sestra Gabča, která tím nabrala spoustu cenných zkušeností a možná i proto se o několik měsíců později stala Mistryní světa juniorů na C1 v Itálii. Když si dojela pro ten titul, brečela jsem, byla jsem na ni pyšná (to ale trochu odbíhám). Ačkoliv mě jarní nominace zklamala, zároveň mi otevřela dveře i oči a já mohla udělat dost důležitý krok, kterého už nikdy nebudu litovat.

Hned druhý den po nominaci jsem začala tvrdě a opravdu hodně makat na sjezdu. Věděla jsem, že mám místo ve sjezdovém týmu už téměř jisté. Jen nepokazit poslední závod. Mistrovství světa ve švýcarské vesnici Muotathal bylo za necelé tři týdny.

Ve Švýcarsku jsem nikdy nebyla a první tréninky na vodě byly dost náročné, ale bratr Adam a trenér Robert Knebel se mi snažili vytvořit co nejlepší podmínky pro kvalitní trénink na závodní trati. Snídaně, trénink, oběd, trénink, večeře a spát. Takhle doslova probíhaly mé dny 10 dní do závodu. Závěrečný přípravný týden byl skvělý. Byla jsem obklopena skvělým týmem a kamarády, trénovalo se méně, ale kvalitně.

Čtyři osudné dny…

  1. května 2018 jsem odstartovala své mistrovství světa, o kterém bych v takové kráse a zlatě nikdy ani nesnila. Z celého šampionátu mám 6 zlatých, 1 stříbrnou a 1 bronzovou medaili. Co start, to medaile. Ať si každý myslí, co chce, ale tyhle medaile mě stály strašně moc sil, dřiny a myslím, že byly zasloužené. Dlouhý závod na K1 byl pro mne obrovskou výzvou, protože soupeřky byly silné. Soupeřkami mi byly nejen naše české holky, ale i například olympionička v rychlostní kanoistice Francouzka Manon Hostens. Když jsem ji porazila, bylo to pro mě neuvěřitelné. Mnoho lidí si to nedokáže představit, ale já jsem za tu jízdu ze sebe vydala duši. Za hodinu poté jsem jela na mé druhé kategorii C1 a vydala ji znovu.

O celém šampionátu bych chtěla také napsat článek. Chtěla bych zkusit popsat své pocity, zkušenosti, radosti, starosti a také nějaké ty „drby ze zákulisí“.

Pro mě byl tohle ten KROK, který jsem potřebovala. Po tomto neuvěřitelném týdnu jsem si uvědomila hodně věcí. Všechno zlé je pro něco dobré. Ačkoliv se mi již zmiňovaná slalomová nominace nepovedla a bylo mi to stále připomínáno, teď jsem byla asi ta nejšťastnější holka široko daleko.

7 medailí nestačí Martino?

Jako obojživelnice jsem nemohla usnout na vavřínech a tréninková morálka musela být stále větší a větší.

V průběhu roku mě pak totiž čekalo MS U23 ve slalomu v Itálii (kde se ségra stala Mistryní světa juniorů) a poté ME U23 v Bratislavě ve slalomu a v Makedonii ve sjezdu. Bratislava byla pro mě také trochu bolestná, jelikož jsem chvíli měla na krku pomyslnou bronzovou medaili, než mi ze záznamu dodatečně inkasovali 50 trestných vteřin. Byla jsem smutná, ale s dobrým pocitem. Sjezdařské mistrovství v Makedonii pro mě bylo hojně medailové a hodně jsem si zavzpomínala na rok 2014, kdy jsem tam vyhrála Evropu juniorů ve slalomu.

Poslední závod a pak balit kufry

Závod na Lipně uzavíral celou sezonu 2018. Už jsem byla hrozně utahaná. Psychicky i fyzicky. Únava a vyčerpání se dostavily. Necítila jsem se všude úplně nejlíp a bylo to znát. Těšila jsem se, až bude neděle večer a já zahodím všechno za hlavu a odpočnu si. Ačkoliv se mi sobotní závody nedařily zrovna nejlíp, v neděli jsem vyhrála a celý rok tak ukončila opravu dobrou jízdou.

Dva dny na to, jsem si sbalila kufry a odjela do Anglie, kde jsem strávila 17 dní na jazykové škole, poflakovala se, běhala, seznamovala se a prostě odpočívala. To mě pomohlo zase začít novou kapitolu mého život, protože od listopadu jsem změnila trenéra, skupinu a hlavně svůj přístup.

Bez vás a mých přátel bych to nedokázala!!

Pokud jste dočetli až sem, chci vám za to moc poděkovat. Dlouho jsem se odhodlávala, co bych tak napsala a raději nepsala nic. Rok 2018 nebyl ve všem jednoduchý. Musela sem si zažít spoustu situací a událostí. Byl to ale i přes všechno dobré a zlé naprosto skvělý rok a já na něj budu hodně vzpomínat. Hodně mě toho naučil, ponaučil a přinesl.

Nejvíce bych chtěla poděkovat všem lidem, kteří při mně po celý rok stáli a podporovali a vám všem, kteří jste mě sledovali, fandili a psali ty krásné a povzbuzující zprávy. Pak jsou tu další, které nechci jmenovat, ale ti, kteří mě utěšovali, když mi tekly slzy po tváři, ti kteří mě objímali, když jsem se radovala z vítězství, ti kteří se se mnou upřímně radovali nebo se mnou v těžkých chvílích soucítili, těm jsem prostě velmi zavázaná a moc jim za to všechno děkuji.

Komentáře